Je Česká republika po Ukrajině snad další zemí na řadě.

Vášně tryskající z části občanů proti prezidentu Zemanovi jsou o to více pozoruhodným jevem, o co méně je národ ochotný se zabývat skutečnými problémy.

I nezaujatého pozorovatele musí zákonitě překvapit, s jakou těžko uvěřitelnou benevolencí český lid už čtvrtstoletí v tichosti a jenom občas s nesmělým brbláním přijímá především nezadržitelný růst spotřebitelských cen v obchodech a zároveň s ním neustálé podhodnocování koruny Českou národní bankou. Jednoduše řečeno v kontextu neuspokojivého vnitropolitického vývoje a kritického stavu zahraniční politické scény se zdravému rozumu musí jevit užití několika vcelku bezvýznamných sprostých slov v jediném projevu přečinem proti etiketě nejvyššího úřadu naprosto bezvýznamné hodnoty. Posouzeno zdravým rozumem by tomu tak mohlo být, načež kupodivu určité části národa zřejmě celospolečenský a hospodářský rozklad země neleží na srdci tolik, jako naopak několik slovíček použitých v projevu hlavy státu.

Vzpomínám si, že zpoza nápadně podobného scénáře na nás kdysi vykukovaly z knihovničky veselé pohádky, jejichž děj byl zasazený do jakési vísky pojmenované tuším Kocourkov, není-liž pravda? Tehdy jsme coby školou povinné děti přistupovaly k eskapádám vymyšlených hrdinů s blahosklonným úsměvem v bezmezné důvěře neslučitelnosti se skutečností. Nu, ohlédněme se dnes za počiny státních institucí …  Za patřičný finanční obnos nám úřady v teritoriích svých působností předvádí takových Kocourkovů všude kam po republice oko dohlédne. Očividně nesmyslné mrhání prostředky si věru v ničem příliš nezadává s literární předlohou určenou pro pobavení ratolestí. Uvádím tato fakta záměrně v kontextu se současným děním, poněvadž v  ovzduší probíhajícího 25. výročí „oslav“ přechodu od jedné totality ke druhé se tyto epizody pozoruhodně střetávají. Že jsem právě neprávem v textu zaměnil demokratický vývoj za totalitní režim? Nenechme se mýlit, v takovém zřízení opravdu nežijeme.

Svět stojí bez diskuzí na prahu nejstrašlivějšího konfliktu, jaký lidé dosud nepoznali, v jehož stínu zůstává snaha vybudovat Třetí říši s tehdy použitými konvenčními zbraněmi jenom nedovařenou masovou polévkou. V mentálně a ekonomicky vyspělejších zemích, které mimochodem dávají přednost národní soudržnosti před rozdělováním, už dávno v plném proudu běží přípravy na velkou válku, jež aktuálně visí ve vzduchu více než kdy jindy. Zato sametově uvažující český národ se již tradičně nechává utápět nepodstatnou klauniádou ve zinscenované Hradní manéži. Nabízí se tak položit všem zaníceným vyznavačům etikety otázku; kde byli poslední dvě desítky let, když se z Hradu ozývaly akorát plané žvásty o budoucí prosperitě země a na jaké pláži doposud leželi obklopeni pískem bezstarostnosti, když Hradní pán s neochvějnou rozhodností držel ochrannou ruku nad všemi zloději, podvodníky a defraudanty, kteří lámali ekonomickou, morální a právní páteř státu?! Chtějí snad ze spánku zničehonic vzbuzení reakcionáři svou hlasitou revoltou upozornit občany na to, že není toliko podstatný ekonomický stav jejich země, jako spíše výše jejího morálního statutu? Ale kdeže, takto otázka přeci nestojí, poněvadž potom bychom nemohli s úctou vzhlížet k japonskému či německému poválečnému zázraku. Není snad pravdou, že po 10. letech od konce II. světové války stanula Země vycházejícího slunce v desítce nejlépe prosperujících ekonomik světa, aby záhy za dalších 10 let už zhlížela z pomyslného vrcholu prosperity nechávaje v těsném závěsu za sebou podobně na hlavu poražené Německo?

Po 25.letech od našeho přechodu k žádoucímu zvyšování životní úrovně už můžeme rekapitulovat a zkusit i trochu porovnávat. Česká republika startovala v roce 1990 z pohledu všech aspektů z nepoměrně lepší pozice, avšak kromě jediného, který se ukázal právě tím fatálním prvkem. Bez diskuzí pracovitý národ plný euforie, jenž v pocitu mezinárodního nedocenění byl snad do posledního občana nabitý ambicemi konečně světu dokázat, co v českém člověku pod příkrovem režimu dosud dřímalo, ale bohužel nedostal svou životní šanci. Je dnes už zhola zbytečné poukazovat na to, že u kormidla vedení země se pravidelně střídaly kriminální živly, tak jak stály po celou dobu vedle sebe jeden vedle druhého. Tato samozvaná elita ve své nestoudnosti zakopala hluboko do země všechny ambice většiny poctivě smýšlející a pracující části občanů.

Přestože tato země ztratila, lépe řečeno, nechala si beztrestně ukrást svou příležitost nalézt své důstojné místo na slunci světového řádu, tak našeho prezidenta, mimochodem prvního od revoluce, vede smysl pro zodpovědnost k uchránění státu před alespoň ropným kolapsem. Proto se v minutě dvanácté snaží vést rozumný a spravedlivý dialog s Ruskou federací a potažmo Čínou. Odezvou na takto zvolenou politiku, pozor nikoli pouze jemu, nýbrž nám všem občanům, je zaoceánskou velmocí nepokrytě vedená kampaň od pánů, kteří od svého stolu postaveného v závětří a s pendrekem hospodářského embarga staví do pozoru vlády jednotlivých zemí.

Dnes je už nad slunce jasné, že se pomocí ukrajinské občanské války nepodařilo dostatečně rozhněvat ruského medvěda, který si je dobře vědomý rizika zániku života na planetě, proto se pravděpodobně jisté údajně demokraticky smýšlející hlavy pokouší destabilizovat další region, tentokrát přímo uprostřed Evropy. Při pohledu do režírované davové hysterie, jež má za úkol ve finále svrhnout lidem řádně zvoleného prezidenta si nelze nepoložit otázku, zdali všem těm manifestujícím revolucionářům vůbec dochází závažnost stupňující se situace na Starém kontinentu a jestli nebylo přínosnější se rázněji ozvat už před vícero lety proti kriminálním deliktům páchaným na své rodné zemi, potažmo na svých finančních prostředcích?